Ode dneška můžeme v práci lenošit

Zář 13, 2007

  Válenda nám studio skvěle zútulnila
    Na válendu se hned hodila deka aby bylo poležení ještě pohodlnější.
 
    Leží se na ní skvěle!
    No řekněte sami, nelehli byste si...
 

    I když se naše práce rozhodně nedá označit jako fyzicky náročná, občas máme prostě pocit, že by nám trochu pohodlíčka nevadilo. S tím nápadem přišel kolega Lukáš, který dnes trpěl kvůli nachlazení. Při cestě na oběd jen tak nadhodil, že by bylo super, kdybysme si mohli v práci na něco lehnout, že by prý stačila i obyčejná matrace, třeba i nafukovací. Já jeho nápad přešel taktickým mlčením a dál jsem nad ním nepřemýšlel, protože mne hlad hnal domů, a ten z mé hlavy vymazal jakékoliv další myšlenky. Teprve až při obědě jsem nad tím začal přemýšlet. Doma jsem to nadhodil a dostalo se mi odpovědi, že bysme si klidně mohli vzít jednu z válend, které leží u nás doma ve druhém patře a i přes velmi dobrý stav slouží jen jako podložka pod nepoužívané lůžkoviny. Vyrazil jsem tedy s rodinou nahoru abych tuto zátěž odklidil a pokusil se válendu snést dolů. Po pár minutách se nám to podařilo a já mohl vzít telefon a zvolat Lukášovi. Hovor probíhal asi takto:

: Nazdar, hele vezmi Multiplu, vyhoď z ní zadní sedačky a přijeď k nám před barák.
Lukáš: Počkej, proč?
: My jsme snesli z horního patra jednu válendu, dáme jí do studia.
Lukáš: Ježišmarjá, jo za chvíli přijedu.

    Po pár minutách Lukáš opravdu přijel a my začali přemýšlet jak dva metry dlouhý kus nábytku dostaneme do úložného prostoru, který počítá s břemeny jen o délce 1,80m. Nakonec jsme se dohodli, že nebudeme porušovat předpisy a i na těch asi tři sta metrů, které dělí náš dům a studio, označíme přečnívající kus válendy červeným hadrem. Jenže jak už to tak bývá, nikde doma žádný nebyl. K velké radosti rodiny jsem tedy z kuchyně uzmul jasně červenou chňapku, která si o tohle využití úplně říkala. Pak už stačilo ji jen připevnit na válendu a mohlo se vyrazit. Já na zadním sedadle jsem ji ještě přidržoval aby neujela a během minutky jsme byli na dvoře u studia. Tím vyvstal druhý problém: Jak dostat válendu do prvního patra?

    Nejprve jsem tedy válendu vysunul z auta a obouruč ji objal. Musel jsem vypadat hodně směšně, protože jsem mohl chodit jen do strany a nebýt Lukášova upozornění: "Bacha auto" tak bych naboural do jednoho ze zaparkovaných vozů. Bylo jasné, že válendu budeme muset vynášet oba. Ještě chvíli nám ale vzdorovala, protože její poměrně tvrdé péro nám otevřelo víko vždy v tu nejnevhodnější dobu. O pár minut, několik zamumlaných sprostých slov na adresu vlastní nešikovnosti a pár mililitrů potu později se nám podařilo projít i posledními úzkými dveřmi a s neskrývanou úlevou jsme mohli válendu položit. Večer jsme ještě doupravili její polohu aby tolik nepřesahovala do naší uličky a už je připravená k poležení. Předlouhá čekání na schvalování nejrůznějších reportáží tak ode dneška nebudou tolik nudná, únavná a zdlouhavá.